První návštěvu v letním semestru v plzeňské zoo nám malinko ztížil sníh a led, ale ti, kteří se odvážili vkročit na namrzlé chodníky a vypravit se na „akademické“ setkání v zoologické zahradě, rozhodně nelitovali. Po té, co překonali zasněžené a zledovatělé cesty v Lochotínském parku, dočkali se nevšedních zážitků v zahradě zahalené do zimního kabátu.
Místy jsme sice museli být opatrní i na cestách mezi výběhy, ale s tím jsme si poradili, a mohli jsme věnovat svou veškerou pozornost šelmám. Nejprve nám naše průvodkyně Ivana Jandová s obrázky v ruce povídala o šelmách obecně, o jejich rozdělení a zvláštnostech některých druhů. Pak jsme se za nimi vypravili, abychom šelmy viděli také naživo.
Zimní spáči
Naše kroky vedly za huňatými zimními spáči, jejichž spánek v současnosti narušují úpravy a vylepšení jejich výběhu. O medvědech hnědých nám u jejich kotců leccos prozradil jejich ošetřovatel Tomáš Košatka. A tak už víme, že nemají mimiku a nepoznáme tak z jejich výrazu, jakou mají náladu, že jejich hlavní zbraní jsou tlapy s obrovskými drápy, že jsou to pěkní mlsouni, kteří si rádi pochutnávají na piškotech, sladkém ovoci a medu, ale přes zimu vůbec nejí, že se medvíďata nejčastěji rodí v lednu právě během zimního spánku…
Šelmy nejsou jenom velké
Cestou k medvědům jsme se zastavili u sprinterů africké savany, gepardů súdánských, kteří ale zrovna lenošili v teple pod střechou. Na oblíbeném místě svého výběhu se povaloval i tygr ussurijský, kterému sněhová nadílka prý svědčí a který se už brzy může těšit na společnost nové samice. Při prohlídce jsme nezapomněli ani na menší šelmy – svou nezvyklou denní čilost nám předváděla panda červená, která většinou ožívá až se soumrakem, se zájmem na nás koukal i ovíječ skvrnitý. Jiné šelmy se před námi naopak schovávali – marně jsme vyhlíželi vlka hřivnatého s jeho mimořádně dlouhýma nohama, ten kdo byl trpělivý, dočkal se nosála červeného, který ze svého úkrytu nakonec vylezl, a z výšky nás téměř nepozorovaně sledovala samice levharta sněžného, která o sobě dávala vědět alespoň roztouženým voláním partnera.
Lví rodinka
A v závěru jsme nemohli vynechat ani početnou smečku lvů berberských, kteří byli trochu neposední a chvíli se nám ukazovali venku, pak zas vběhli dovnitř, aby mohli v dalším okamžiku znovu vyrazit ven. Dokonce jsme si lva mohli i pohladit. Ale neděste se, nestrkali jsme ruce tam, kam návštěvník nemá – naše průvodkyně nám dala osahat nastřádanou lví srst, kterou jsme mohli porovnat s jemnějšími medvědími chlupy. Oba vzorky „jen“ ze skleničky. Tím naše únorové poznávání plzeňské zoo protentokrát skončilo a můžeme se těšit na další pokračování kurzu A3V Zoo jinak zase za měsíc, v březnu.
PS: A jak je to tedy s tím nadšením ze sněhové nadílky u zvířat? No, asi jako u lidí, někdo si sníh dokáže užít, jiný se mu radši vyhýbá… V každém případě má zoologická zahrada svoje kouzlo i v zimě a rozhodně stojí za návštěvu.
