Literární koutek

Když se řekne „domácí mazlíček“, většina lidí si představí psa, kočku, z ptáčků andulku nebo kanárka, děti také často doma mívají zakrslého králíka, morče nebo křečka. Domácím mazlíčkem se ale může stát jakékoli zvíře. Začtěte se s námi do vyprávění paní Beránkové o kavce Ťapince, věrné kamarádce a průvodkyni.

Kavka Ťapinka, Ťapka, Káča

Bydlela jsem na Vysočině a našimi sousedy byl pan Přibyl, zkušený, obětavý a zasloužilý myslivec. Měl tři děti, s mladším synem a dcerou jsme byli velcí kamarádi. Nepoužívali jsme vrátka, navštěvovali jsme se lezením přes plot.

Jednou přiběhl Luba s tím, že tatínek našel po vichřici spadlé kavčí hnízdo a přinesl domů mladé. Jestli jednu kavku nechci. Kavky se musí vybrat z hnízda před vylíhnutím, později se už nedají ochočit. Když jsem kavku poprvé uviděla, ihned jsem si ji zamilovala. Sousedi na druhé straně mi půjčili klec a já ji umístila na poličku. Krmila jsem ji většinou malými kousky chleba, rohlíků, vařenou rýží nebo vajíčkem. Dostala jméno Ťapinka, po zvucích, které neustále vyluzovala. Moje první cesta ze školy byla ke kleci s ptáčkem. Nechala se hladit, zobala mi z ruky a já s ní pochodovala po bytě, hladila ji a volala na ni: „Ťapinko, ťa ťa“. Všechny děti od sousedů byly stále u nás a chtěly ji také hladit. Když už si zvykla na domácí prostředí, běhala po kuchyni i pokoji, vzala jsem ji na dvorek a otevřela klec. A to byl velký risk i strach zároveň. Kavka na malé vzdálenosti poletovala, poskakovala a stále se ke mně vracela. Celý týden jsme to tak zkoušeli, v létání se hodně zlepšila a ráda si sedala a odpočívala na keřích lískových ořechů.

Jeden den odpoledne jsem se rozhodla, že s ní půjdu na procházku do lesa. Náš dům byl na konci ulice u lesa. Kavka se mi posadila na ruku, stále se rozhlížela a když jsme byly mezi stromy, náhle se rozletěla. Několikrát se přiblížila, volala ťa ťa a já si říkala, jak je asi šťastná. Ale najednou vzlétla do výšky mezi stromy a já ji už neviděla ani neslyšela. Běhala jsem po lese a zoufale volala, nic se však neozvalo. Ani se mi nechtělo domů, po dvou hodinách hledání jsem se ale vrátila celá ubrečená a nešťastná. A co to vidím? Ťapinka seděla na plotě zahrádky a ihned se ke mně rozletěla. Ta radost a štěstí se nedá ani popsat. Hladila jsme ji, pusinkovala a ona zavřela očka a prožívala určitě také pocit blaha. Od té doby už nebyla v kleci, měla volnost a na večer jsem ji odnesla ke slepicím do kurníku, který se na noc zavíral, tam jsem ji posadila na bidýlko. Ke slepici, která tam seděla, káča přihopkala a klovla ji do nohy. Od té doby si na její bidýlko už žádná slepice netroufla.

Všichni jsme káču milovali, hladili ji, mazlili se s ní. Ale komu šla silně na nervy, to byly právě slepice. Nejen, že se jim káča roztahovala v kurníku, také zobala jejich krmení a dokonce z pekáče, kde měly vodu na pití, si udělala bazén. Začala plácat křídly, šplouchat se, vyluzovat kavčí zvuky a nemohla se té vody nabažit. Když bylo po koupeli, vylétla si na okenní parapet, roztáhla křídla, hlavičku si dala na stranu, otevřela zobáček a se zavřenými očky si slastně užívala sluníčka.

Trávila s námi i doma hodně času, což se mamince moc nelíbilo. Vyhradila Ťapince místo u kamen nad uhlákem, kde seděla na pohrabáči. Sice tam bylo teplo, ale dlouho tam Ťapka nevydržela. Chtěla se mnou psát úkoly, skákala po stole a dokonce uměla otevřít i školní penál. Celý ho zobáčkem rozložila a hned se dala do ozobávání tuhy v tužce. Když už toho měla maminka plné zuby, vyhodila káču na dvůr. Ale ťapka obletěla celý dům a protože okno v pokoji bylo otevřené, vlétla do ložnice. Přihopkala ke dveřím od kuchyně, hlasitě se ozývala a zobáčkem klovala do dveří. To je ale potvora, říkala vždy maminka a pustila ji do kuchyně.

Musím ale říct, že kavky mají určitě nějaký šestý smysl pro čas. Káča mi začala létat naproti, když jsem se vracela ze školy. Rychle jsem natáhla ruku nebo si Ťapinka sedla na moje rameno a radostně jsme se vítaly. Celá vesnička věděla o mé kavce, někteří mi ji chtěli i ukrást, ale ona se nedala.

A přišla zima. Jednou jsem se vracela ze školy, ale Ťapinka mi naproti nepřiletěla. A co horšího! Ťapala po dvoře a já s hrůzou zjistila, že má zastřižená křidélka! Chudák ptáček, když nemůže létat… Dozvěděla jsem se od našich kamarádů, že tatínek, ten obětavý myslivec, jí ta křídla zastřihnul proto, že kavka létala do jejich holubníku… Zima byla pro Ťapku vůbec těžká, jednou mi ji dokonce ukradl jeden můj spolužák ze třídy. Bydlel nedaleko od nás. Poprosila jsem jeho maminku a ta mi slíbila, že když se kavka objeví, tak ji pustí zpátky ke mně. A skutečně – za dva dny ve sněhu Ťapinka přihopkala, našla si cestu domů. Byla velmi vyčerpaná, ale šťastná. Neustále chtěla být v mé blízkosti, chtěla hladit a zobáčkem mě ozobávala. Ani maminka ji tentokrát nevyháněla ven a dokonce zavřela oči i před nějakým hovínkem, které jsem ale vždy hned uklidila.

Přišlo jaro, kavce pomalu dorůstala křídla a bylo zase dobře. Všechny děti z okolí nás navstěvovaly, milovaly naši káču. Hráli jsme si na honěnou, kavka létala mezi námi a moc si naše hry užívala. Milovala lískové oříšky, které jsem jí na kameni louskala. A tím jsem zjistila její další vlastnost – velkou mazanost. Přihopkala vždy k mé ruce, ale hlavičku otočila na druhou stranu a čekala. Jakmile oříšek praskl, prudce otočila hlavičku, popadla oříšek a odcupitala s ním o kus dál. Až si ho rozklovala a sezobla, vrátila se a divadlo mohlo pokračovat. Však měla hodně diváků. Všichni jsme se moc nasmáli.

Uběhly prázdniny a já nastoupila do 9. třídy základní školy. Jednou, bylo to v říjnu, jsem se vracela ze školy, ale Ťapka mi naproti opět nepřiletěla. Neskákala ani na dvorku, ani na plotě u zahrádky. Začala jsem mít zlé tušení. Vběhla jsem do kuchyně plná obav a strachu. Na bidýlku u kamen seděla Ťapinka. Měla opět zastřižená křidélka. Měla jsem radost, že žije, ale zároveň velké obavy z toho, jak přežije druhou zimu opět bez křídel. Maminka, když ji našla na dvorku, vzala ji domů do tepla. Přiběhla jsem k Ťapince, ta mi vyskočila na dlaň, třepala zbytky křidélek, ošnípávala mi zobáčkem tvář. Přivírala očka a bylo vidět, jak je šťastná.

Dokud nebyl sníh, poskakovala po dvoře. Děti se hádaly, kdo si ji pochová, nosily ji na ruce, rameni nebo i na hlavě. Všichni jsme doufali, že i tuto zimu Ťapinka bez křidýlek zvládne. Zvykla si na své místečko u kamen na bidýlku a byla u teplíčka ráda. Dokud ještě mohla létat, zaletěla si každý večer sama ke slepicím na své bidýlko. Nyní jsme ji na její místečko museli nosit a posazovat. Sama by tam nevzlétla. Jednou, bylo to začátkem března, jsem šla ráno otevřít slepicím – a co nevidím – Ťapinka na svém bidýlku neseděla! Našla jsem ji na zemi mrtvou… Následovaly smutné dny. Udělali jsme pro Ťapinku hrobeček pod jasmínem. S bratrem jsme odchodem Ťapinky ztratili nejen zvířecí kamarádku, milovaného ptáčka, vytratilo se ale i kamarádství s dětmi myslivce, který naší kavce zastřihoval křídla a tolik jí ublížil…

Nastaly letní prázdniny a naše rodina se přestěhovala do Plzně. V tu dobu jsem si říkala, že všechno zlé je pro něco dobré. Neuměla jsem si představit vzít Ťapinku s sebou do města. A opustit ji? To jsem si už vůbec nedokázala představit. Ťapinka tak zůstala navždy v našich srdcích. Nikdy bych nevěřila, že i takový ptáček dokáže projevit a darovat tolik lásky.  A po mnoha letech, když jsem zavítala do rodné vesničky, jsem opět obnovila s mými bývalými kamarády, myslivcovými dětmi, přátelské vztahy.