Literární koutek

V dubnovém čísle TOTEMových novin jsme zveřejnili výzvu Knihovny Bolevec, abyste nám napsali o svých oblíbených knižních titulech, na jejichž stránkách nacházíte úlevu a naději. Třeba i proto, že v posledním roce jste nejspíš měli mnohem víc příležitostí vzít do ruky knížku a číst a máte tak spoustu zajímavých čtenářských zážitků, o které se můžete podělit. Podobně jako to udělala Jana Beránková, která mezi prvními na tuhle výzvu zareagovala a svůj příspěvek nám poslala. Vy si jej teď můžete přečíst, a možná vás inspiruje k napsání vlastního literárního zamyšlení.

Na vaše texty o knihách čekáme do 30.6.2021 a můžete je buď odevzdat v papírové podobě na recepci TOTEMu v Kaznějovské 51, Plzeň nebo je zaslat na email: totem@totemplzen.cz.

Chvála četby

Čtete rádi? Já moc. I když pochopitelně jsem v životě měla období, kdy jsem téměř nic nečetla, neměla jsem na to čas nebo jsem volila pohodlnější sledování televize. Nejvíc jsem toho přečetla v mládí. Tehdy je člověk asi nejvíc otevřený kráse, příběhům, myšlenkám. Jenže, asi to taky znáte: rodiče vás nenechají. „Hele, ona si už zase čte! Jano! Nádobí, škrabat brambory, nakoupit!“  A vy zrovna sedíte v salonu s těžkými závěsy a sledujete, jak dopadne spor manželů Kareninových o dítě, nebo stojíte v kostele a modlíte se, aby kněz proboha stačil oddat Janu Eyrovou s Rochesterem, než se ozve ten protivný svědek. (Stejně to nikdy nestihne.)

Jako dospělá jsem se naučila knihy nehltat, ale číst po malých dávkách. Tak deset až dvacet stránek denně. Během dne pak občas myšlenkami zalétnu ke knize a přemýšlím o přečteném, posuzuji hrdiny příběhu a hádám, jak to asi dopadne. Ono taky psaní je dost těžká práce a každý spisovatel si zaslouží naše pomalé čtení. Ale přiznám se, že hltání jsem úplně nezavrhla. To když mám hodně času, třeba o prázdninách, když jsem nemocná nebo třeba teď, ve vynuceném volnu v době koronaviru. Říkám tomu opíjení se knihou. To dokážu číst celý den, až dvě stě stran, děj se přede mnou odvíjí jako širokoúhlý film, postavy už pokolikáté prožívají svá dramata, znovu a znovu se zamilovávají, rozcházejí, rodí a umírají, bojují ve válkách nebo pracují na polích, nebo taky jenom sedí v zahradním altánku a neděje se vůbec nic.

Je mi třiadvacet let a jedu spolu s mladými lidmi z různých podniků vlakem Družby do Sovětského svazu. Moji spolucestující jsou otrávení. Jedou z povinnosti, za „čárku“. Nedivím se jim. Je příliš brzy po sovětské okupaci. I mně hluboce ranila, ale rusofilství mě nezbavila. Dvoudenní nekonečná cesta vlakem. Nuda pro ostatní. Já nadšeně koukám z okna na sovětskými kolchozy zanedbaná pole a tu, Taras Bulba projede divoce kolem ve vřavě bitvy, tou nedozírnou ruskou plání si Gríša Melechov odváží svou nešťastnou lásku Axiňju, smrtelně raněnou.

Moskvu zdobí rudé prapory a transparenty, ne, to je oheň a město kvapně opouští Nataša Rostovová s rodiči, nechávajíc za sebou Pierra Bezuchova s kloboukem v ruce.

Psala se devadesátá léta, otevřely se hranice a já si všude na zájezdech do západní Evropy představovala literární hrdiny z doby víc než sto let minulé. Na Montmartru v Paříži se to dodnes hemží umělci, já ale viděla ty dávné, plné skutečné poezie a snů, hladové a nemocné, jako z Bohémy. V Londýně před Big Benem, Westminsterským palácem, v Kensingtonských zahradách spěchali samí moderní lidé a fotili se šikmoocí Japonci, já však viděla Soamse Forsytha, jak smeká cylindr, Irenu se slunečníkem a tam v té čtvrti plné přistěhovalců a uprchlíků otrhaného Olivera Twista.

Někdy jsem se vracela z práce hodně unavená. Uzávěrky, přesčasy, občas i nějaká nepříjemnost. To asi nesáhnete po vážné knize! Pomohou vám jedině tzv. „knihy srdce“. Které že to jsou? No, jsou to doslova popsané sny. Autor je většinou píše pod vlivem alkoholu nebo drog. Jsou opovrhované, z literatury vyloučené, ale divte se, nebo ne, u mě, milovnice knih, je najdete v knihovně docela vpředu. Jsou to Vinnetou a Kája Mařík. Smějete se, že nemají nic společného? Ale mají, jen si všimněte. Předně jsou obě psané srdcem, jako touha, sen, vyznání. Popisy jsou neumělé, jako když vám babička píše dopis, a přece originální. Motivy se často opakují a autor občas zabředne do takových hloupostí, jaké by skutečný spisovatel nikdy nenapsal.

A pak, detektivky! Mám jich plné dva regály a není jich nikdy dost. Blahoslavené chvíle napětí a čtení, čtení do noci, hádání, kdo je vrah, luštění spleti událostí, vztahů a souvislostí! Bývaly taky opovrhované, ale po chvále tohoto žánru Josefem Škvoreckým se vše změnilo.

Já vím, je tu ještě červená knihovna, ale ta si mé srdce nikdy nezískala. Předčítaly jsme si se sestrou z těchto románů vždy na chatě o dovolené a řičely jsme smíchy. Ale jestli máte červenou knihovnu rádi, prosím, proti gustu žádný dišputát.

To nejsou zdaleka všechny žánry. Nezmínila jsem se třeba o knihách cestopisných, historických, pro děti, o poezii. Literatura toho tolik nabízí. Proč je dneska tak opomíjená? Mám na starosti knihovnu v TOTEMu. Jsou tam zajímavé knihy všech možných žánrů, čtu je jen já a ještě jeden pán. Ostatní výpůjčky by šly spočítat na prstech jedné ruky.

Jednou jsem vracela do knihovny přečtenou knihu a v salonku jsem zastihla jednu paní.

„To by mě zajímalo,“ prohodila, „co jednou bude se všemi těmi knihami?“
„Co by s nimi mělo být?“
„No, až lidi úplně přestanou číst…“

Pochopila jsem, že nemyslí TOTEMovou knihovnu, ale knihy jako takové. Pohladila jsem hřbety oblíbených knih a představila jsem si oheň pátera Koniáše a lis Hrabalova Hanti.

„To nikdy nebude, knihy jsou věčné,“ chtěla jsem říct, ale neřekla. Připadalo mi to naivní, dětinské. Ale byla to obyčejná zbabělost.

Jana Beránková