Literární koutek

Vladimír Dbalý, autorský text

Naši útulkoví psi

Už od dětství jsem měl vztah ke zvířatům, což byly nejdříve hračky zvířat. Samozřejmě to mělo daleko k těm živým, s přibývajícím věkem už jsem chtěl jen ty živé a byl veden k tomu, aby u nás měli jen hezký život. Vždy to naráželo na tátu, který nic nechtěl, jen kočky, ty byly vždy. Abych něco prosadil, cesta vedla přes babičku, která časem tátu zmákla. Nejvíc asi děti touží po psech, vždyť u nás ani nebyl důvod psa nemít, bydleli jsme v domě se zahradou a dvorem. Ale to ani babička nezvládla prosadit. Čekalo to až na dceru.

Ani nevím proč, vždy u nás bylo dost zvířat, spíše neužitkových nebo jen málo užitkových. Až dcera, ta se potatila a ve věku jejích 12 let jsem už povolil psa. To byly řeči typu: „Každý má psa, jen já nesmím mít psa.“ A poukazovala, kde mají dva či tři psy. Takže bylo rozhodnuto. Úvaha směřovala, že když psa, tak abychom nějakému dali domov. Brát si ty, kteří jsou zaopatření, jsme vyloučili – a tak jsme se rozhodli pro útulek. Manželka samozřejmě byla proti, i když má zvířata ráda, ale její argumenty o chlupech v bytě, našlapání, kdo to bude uklízet apod. nebyly vzaty v úvahu. Vydali jsme se autem do útulku, samozřejmě už i s vodítkem, přece se nevrátíme s prázdnou. Ještě když už jsme vešli do útulku, žena říkala: „My se jdeme jen podívat, nic nechceme.“ S dcerou jsme si ale mysleli své. Vybrali jsme si psa středně velkého, křížence se špicem. To zase žena říkala: „Ale v bytě nebude.“ Dcera zaprotestovala a já jí řekl, aby mlčela, že do týdne bude v bytě. Máme v domě pěkné sklepy, už tam měl zařízenou jednu místnost. Takže jel s námi domů. Samozřejmě do týdne v bytě byl, to ani žena by ho nenechala mimo byt.

Pes byl milý, hodně živý, všude ho bylo plno. Jak mohl, vyběhl z pozemku a běhal i přes silnici třeba mezi auty, jednou běhal i po škole, kam chodila dcera. To bylo hlavně zpočátku, ze svých toulek se ale vždy vracel. Pokud v okolí hárala fena, ničil i dobré ploty, měl jsem co opravovat. Museli jsme na něj dávat pozor, nebylo to s ním snadné. U nás žil 10 let, kolik let mu bylo před námi, nevíme.

Po jeho smrti samozřejmě přišel další a zase musel být z útulku. To už dcera doma nežila. Ani žena už nedělala potíže. V útulku jsme vybírali ne podle líbivosti, ale klidného, který by žil v souladu se zvířaty na zahradě, měli jsme tam králíky, okrasné husy, okrasné kachny a bažanty. Bylo na něm, chce-li zrovna běhat venku nebo být v bytě. Pes byl opravdu velice klidný, nevtíravý, bylo vidět, že má za sebou tvrdý život týraného zvířete. Časem jsem ještě vypozoroval, když už byl plně v pořádku, že se bojí kluků cikánů. Dokonce na ně i vrčel, což jindy neudělal. Zřejmě ti ho týrali. Ještě nějakou dobu stačilo jen dát ruku nahoru, už se krčil, vzít do ruky jakýkoliv nástroj, např. hrábě, lopatu, už byl nakrčený a bál se rány. Trvalo dost dlouho, než začal důvěřovat. Dokonce dlouho nezačal žrát, pokud se na něj někdo díval a ani nikdy neloudil, což asi všichni psi dělají. Prožil s námi taky 10 let. Ke konci již byl zřejmě senilní, v noci mě budil, chtěl ven a tam jen tak postával. Pak už se ani nepostavil na nohy a tak ho pan veterinář uspal. Byli jsme s tím smíření, byli jsme rádi, že asi tak 2/3 jeho života jsme mu mohli zajistit spokojený domov, po tom, co si prožil.

Dalšího psa už jsme si nebrali pro náš vyšší věk, už by nás mohl přežít a i náš věk nás výkonově omezuje.

Závěrem – co jsem si nesměl dovolit jako dítě, už jsem si mohl splnit v dospělosti a zároveň tím mohl splnit dětské přání dceři. Dnes už máme jen kočku, samozřejmě taky z útulku, i ty potřebují domov. Ale i další neužitková drobná zvířata se kolem mě musí pohybovat, dokud síly budou stačit.

Jdu duchovní cestou, leccos mám nastudované. Známý ruský duchovní vědec a autor mnoha duchovních knih Lazarev ve své knize uvedl, jak je dobré si vzít zvíře, kterému je třeba pomoci a o které není zájem. To jsem dříve nevěděl, jen to tak vyciťoval a až s léty zpětně poznal, že to mělo i snad vyšší smysl. Ještě někdy připojím Lazarevův náhled k tomuto tématu.