Lenka příběh mladé ženy, který pohladí duši

Já jsem poté, co se všechno zavřelo – školy, obchody, začala šít roušky. Nejprve doma z ubrusů a potom, když se právě kvůli šití roušek otevřely galanterie, jsem si vzala roušku a rukavice a vyrazila koupit materiál na šití autem do obchodního centra. A jak jsem projížděla městem, tak nikde nebyli žádní lidé, žádná auta, Plzeň byla úplně prázdná, padla na mě tíseň, vlastně až skoro strach, křečovitě jsem se držela volantu

Přemýšlela jsem, co bych ještě mohla udělat více. Někdy v tomto období mi napsala kamarádka, že se stará o sousedku v seniorském věku, a poprosila mne, zda bych neušila roušku i pro ně. Druhý den jsem si na FB všimla, na stránkách myslím města Plzně, výzvy, že hledají dobrovolníky. To bylo ve středu, ihned jsem dostala odpověď přímo z TOTEMu, a už následující den ve čtvrtek jsem jela sem do TOTEMu. Domluvili jsme se na konkrétní hodině návštěvy a já přijela. Podepsala jsem smlouvu, dostala jsem tričko a kartičku se jménem a podpisem paní ředitelky, abych byla pro seniory snadněji identifikovatelná, absolvovala jsem školení dobrovolníka.

Nebyl stanoven žádný harmonogram dopředu, z TOTEMu mi vždy zavolali, a zeptali se mne, zda mohu, kdy mohu, a řekli mi místo, kde by bylo třeba seniorovi pomoci, a specifikovali, zda půjde o nákup či vyzvednutí léků. Nikdy jsem neodpověděla, že nemohu, vždy jsem se snažila vyjít vstříc a přizpůsobit se. Preferovala jsem ale s ohledem na provoz rodiny spíše odpolední hodiny, vždy okolo druhé hodiny už jsem mohla být plně k dispozici. Prostřednictvím SMS jsem dostala adresu, dojela jsem tam, kontaktovala seniora, který už o mě věděl a vyhlížel mě, a domluvili jsme se. Postupem času, velmi krátkého času, se ale v mém konkrétním případě stalo, že se dvě seniorky ptaly vždy po mé osobě, a v TOTEMu mi nabídli, zda by nebylo efektivnější, pokud už bych se domlouvala s těmito dvěma dámami přímo. S jednou z těchto milých dam to trvalo o chvilku déle, nepoužívá mobilní telefon a využívá pouze pevnou telefonní linku, navíc špatně slyší, takže jsme musely společně najít způsob, jak se domluvit.

Také jsem rozdávala informační letáky před Albertem, letáky s informacemi, že senioři mohou zavolat do TOTEMu a požádat o zajištění nákupu.

 V období nouzového stavu jsem se dobrovolnické pomoci věnovala v průměru dvakrát za týden. Jsem ráda, že jsem nikdy nemusela pomoc odmítnout z důvodu, že bych časově nemohla. Vždycky se nám podařilo dohodnout, ať již s mojí rodinou, s TOTEMem, se seniory.

 Dnes, po skončení nouzového stavu, stále zajišťuji nákupy pro jednu ze seniorek. Myslím, že se z nás staly přítelkyně. Klábosíme spolu, probíráme aktuální situaci, mluvíme o rodinách, sdílíme radosti. S druhou seniorkou jsme v telefonickém kontaktu, pravidelně si voláme a povídáme o tom, co život přináší a co prožíváme.

Můj manžel je báječný člověk, podporuje mě ve všem mém konání. Svá rozhodnutí s ním samozřejmě nejdříve konzultuji, domlouvali jsme se samozřejmě i na tom, že budu „dobrovolničit“ pro TOTEM. Děti mě doprovázely k seniorce, které měla rozlehlou zahradu, a domluvily jsme se, že vedle nákupu jí pomůžeme i se shrabáním trávy, sběrem šišek. Přirozeně se snažím ukázat dětem, že i dobrovolnický způsob pomoci existuje. Starší dcera by moc ráda pomáhala už nyní, ale já jí vždycky říkám, že musí počkat, že správný čas přijde. Že teď, když je jí deset let, může pomáhat spolu se mnou.